Tradice: Podle konzervativců se v tradici odráží nashromážděná moudrost minulosti a instituce a postupy „prověřené časem"; toto vše je třeba zachovat k dobru nyní žijících i těch, kteří se teprve narodí. Předností tradice je i to, že přináší stabilitu a bezpečnost, protože jednotlivcům dodává vědomí sociální a dějinné sounáležitosti.
Pragmatismus: Konzervativci tradičně zdůrazňují meze lidské racionality, jež jsou dány nekonečnou složitostí světa, ve kterém žijeme. Proto nevěří abstraktním principům a myšlenkovým soustavám, ale spíše zkušenosti, dějinám a především pragmatismu: názoru, že jednání je třeba přizpůsobovat reálným okolnostem a cílům, tj. ohledům na to, „co funguje". Své přesvědčení tudíž konzervativci neprezentují jako ideologii, ale jako určitý „stav mysli" nebo „postoj k životu".
Nedokonalost člověka: Konzervativní pohled na lidskou přirozenost je vcelku pesimistický. Lidské bytosti mají své meze, jsou závislé, touží po jistotě, vábí je to, co je jim důvěrně známé, vyzkoušené a ověřené, a mají potřebu žít ve stabilních a uspořádaných společenstvích. Jednotlivci jsou nadto morálně narušení, poznamenaní sobectvím, závistí a touhou po moci. Kořeny zločinnosti a nepořádků jsou tudíž spíše v lidském jedinci než ve společnosti. Zachování řádu proto vyžaduje silný stát.
Organické pojetí společnosti: Místo aby společnost brali jako artefakt, který je výsledkem tvořivé vynalézavosti lidí, konzervativci ji tradičně chápali jako jakýsi organický celek nebo živý organismus. Společenská struktura s jejími rozmanitými institucemi a s celým „předivem pospolitosti" (rodiny, místní společenství, národ atd.) je tedy výsledkem přirozené nezbytnosti a přispívá ke zdraví a stabilitě společnosti. Celek je víc než soubor jednotlivých částí. Pro zachování pospolitosti a udržení společenské soudržnosti jsou nanejvýš důležité i sdílené (často „tradiční") hodnoty a společná kultura.
Hierarchie: Podle názorů konzervativců je odstupňování společenského postavení a statusu přirozené a v organické společnosti nevyhnutelné. Odráží se v různých rolích a povinnostech například zaměstnavatelů a zaměstnanců, učitelů a žáků a rodičů a dětí. Hierarchie a nerovnost přesto nevedou ke konfliktům, protože vzájemné závazky a povinnosti drží společnosti pohromadě. Jelikož „místo na slunci", které ten či onen člověk zaujímá, je do značné míry dílem štěstí a náhody zrození, věci se ve skutečnosti mají tak, že bohatým a privilegovaným připadá zvláštní povinnost pečovat o ty, kdo byli obšťastněni méně.
Autorita: Konzervativci zastávají názor, že autorita je vždy do jisté míry uplatňována „shora"; skýtá totiž vedení, orientaci a podporu těm, kterým se nedostává vědomostí, zkušenosti nebo výchovy, aby mohli ve vlastním zájmu moudře jednat (příkladem je autorita rodičů ve vztahu k dětem). Kdysi měla značný vliv myšlenka přirozené aristokracie; dnes se však autorita a vůdcovství chápe spíše jako důsledek zkušeností a odborné přípravy. Autorita má tu přednost, že je zdrojem společenské soudržnosti; dává totiž lidem jasně na srozuměnou, kdo jsou a co se od nich očekává. Svoboda tudíž, musí jít ruku v ruce s odpovědností; do značné míry tedy spočívá v ochotném přijímání závazků a povinností.
Majetek: Za nanejvýš důležité pokládají konzervativci vlastnění majetku, protože skýtá lidem bezpečnost a jistou nezávislost na státu a má je k tomu, aby ctili právo a majetek ostatních. Majetek je také prodloužením lidské osobnosti, a to v tom smyslu, že lidé se „vidí" v tom, co vlastní: ve svých domech, autech atd. K vlastnictví ovšem nepatří jen práva, ale i povinnosti. Podle tohoto názoru jsme vlastně v jistém smyslu pouhými strážci, správci majetku, který byl buď zděděn po předcích, neboť může mít cenu pro ty, kteří teprve přijdou.
Pragmatismus: Konzervativci tradičně zdůrazňují meze lidské racionality, jež jsou dány nekonečnou složitostí světa, ve kterém žijeme. Proto nevěří abstraktním principům a myšlenkovým soustavám, ale spíše zkušenosti, dějinám a především pragmatismu: názoru, že jednání je třeba přizpůsobovat reálným okolnostem a cílům, tj. ohledům na to, „co funguje". Své přesvědčení tudíž konzervativci neprezentují jako ideologii, ale jako určitý „stav mysli" nebo „postoj k životu".
Nedokonalost člověka: Konzervativní pohled na lidskou přirozenost je vcelku pesimistický. Lidské bytosti mají své meze, jsou závislé, touží po jistotě, vábí je to, co je jim důvěrně známé, vyzkoušené a ověřené, a mají potřebu žít ve stabilních a uspořádaných společenstvích. Jednotlivci jsou nadto morálně narušení, poznamenaní sobectvím, závistí a touhou po moci. Kořeny zločinnosti a nepořádků jsou tudíž spíše v lidském jedinci než ve společnosti. Zachování řádu proto vyžaduje silný stát.
Organické pojetí společnosti: Místo aby společnost brali jako artefakt, který je výsledkem tvořivé vynalézavosti lidí, konzervativci ji tradičně chápali jako jakýsi organický celek nebo živý organismus. Společenská struktura s jejími rozmanitými institucemi a s celým „předivem pospolitosti" (rodiny, místní společenství, národ atd.) je tedy výsledkem přirozené nezbytnosti a přispívá ke zdraví a stabilitě společnosti. Celek je víc než soubor jednotlivých částí. Pro zachování pospolitosti a udržení společenské soudržnosti jsou nanejvýš důležité i sdílené (často „tradiční") hodnoty a společná kultura.
Hierarchie: Podle názorů konzervativců je odstupňování společenského postavení a statusu přirozené a v organické společnosti nevyhnutelné. Odráží se v různých rolích a povinnostech například zaměstnavatelů a zaměstnanců, učitelů a žáků a rodičů a dětí. Hierarchie a nerovnost přesto nevedou ke konfliktům, protože vzájemné závazky a povinnosti drží společnosti pohromadě. Jelikož „místo na slunci", které ten či onen člověk zaujímá, je do značné míry dílem štěstí a náhody zrození, věci se ve skutečnosti mají tak, že bohatým a privilegovaným připadá zvláštní povinnost pečovat o ty, kdo byli obšťastněni méně.
Autorita: Konzervativci zastávají názor, že autorita je vždy do jisté míry uplatňována „shora"; skýtá totiž vedení, orientaci a podporu těm, kterým se nedostává vědomostí, zkušenosti nebo výchovy, aby mohli ve vlastním zájmu moudře jednat (příkladem je autorita rodičů ve vztahu k dětem). Kdysi měla značný vliv myšlenka přirozené aristokracie; dnes se však autorita a vůdcovství chápe spíše jako důsledek zkušeností a odborné přípravy. Autorita má tu přednost, že je zdrojem společenské soudržnosti; dává totiž lidem jasně na srozuměnou, kdo jsou a co se od nich očekává. Svoboda tudíž, musí jít ruku v ruce s odpovědností; do značné míry tedy spočívá v ochotném přijímání závazků a povinností.
Majetek: Za nanejvýš důležité pokládají konzervativci vlastnění majetku, protože skýtá lidem bezpečnost a jistou nezávislost na státu a má je k tomu, aby ctili právo a majetek ostatních. Majetek je také prodloužením lidské osobnosti, a to v tom smyslu, že lidé se „vidí" v tom, co vlastní: ve svých domech, autech atd. K vlastnictví ovšem nepatří jen práva, ale i povinnosti. Podle tohoto názoru jsme vlastně v jistém smyslu pouhými strážci, správci majetku, který byl buď zděděn po předcích, neboť může mít cenu pro ty, kteří teprve přijdou.
Po úpravách převzato z:
HEYWOOD, Andrew. Politologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat