sobota, května 16, 2009

Suverenita v éře globalizace

Téma suverenity v diskusi o prohlubování evropské integrace je jedno z nejfrekventovanějších. Příznivci prohlubování integrace v této debatě ani odpůrce nepotřebují, protože si zvládají odporovat sami navzájem a někdy i sami sobě v jedné osobě a v jednom textu. Někteří tvrdí, že i při prohlubování integrace zůstáváme suverénním státem. Jiní tvrdí, že o žádnou suverenitu přijít nemůžeme, protože zejména vlivem mocných globalizačních sil už dávnou žádnou suverenitu nemáme.

Poslední tvrzení vychází z nepochopení toho, co to suverenita je. Pro lepší porozumění použiji analogii, ve které budete suveréni stát reprezentovat právě vy, tak jak nyní sedíte za počítačem, a mocné síly globalizace budou reprezentovány mocnými silami gravitace. Vaše suverenita znamená např. možnost vyskočit z okna. V závislosti na tom, v jaké jste výšce, se při skoku vlivem gravitace buď zabijete, nebo taky ne. Ztráta suverenity pak znamená nemožnost vyskočit z okna, protože vám tam někdo namontoval mříž. Takto nevypadá ztráta suverenity až tak nerozumně, jenže ztráta suverenity může znamenat i to, že vás z okna někdo vyhodí, protože mu překážíte. Proto je důležité si uvědomit, že suverenita neznamená schopnost mít vše pod kontrolou od gravitace až po globalizaci, ale možnost jednat ve vlastním zájmu právě v situaci, kdy vše pod kontrolou nemáme a ani mít nemůžeme.

Někteří tvrdí, že v éře globalizace nemají malé státy už smysl, a rádi by využili EU k tomu, aby dostali globalizaci pod kontrolu a regulaci. To je stejně absurdní snaha, jako kdybychom chtěli kontrolovat a regulovat gravitaci. Realističtější je s globalizací se smířit a snažit se jí přizpůsobit stejně jako gravitaci. Malé státy na tom nejsou v éře globalizace špatně, protože globalizace je ve skutečnosti posiluje oproti velkým státům. To je dáno tím, že prosperita všech je stále více podmíněna mezinárodním obchodem. Roste tak vzájemná ekonomická závislost a dochází k ekonomizaci mezinárodní politiky oproti minulosti, kdy mnohem větší roli hrála hrubá síla. Konkurovat velkým státům v tom, kdo dokáže více vytěžit z globalizace, je mnohem snazší než konkurovat jim vojensky. Paradoxně tak chtějí někteří pohřbívat suverenitu malých států v době, kdy jsou pro ni nejlepší podmínky v celé dosavadní historii.

Jak bylo zmíněno již v úvodu tohoto článku, ne všichni v souvislosti s prohlubováním integrace otevřeně mluví o ztrátě suverenity. Někteří tvrdí, že celkově o suverenitu nepřicházíme, když výměnou za ztrátu možnosti rozhodovat svobodně o všech záležitostech ČR získáváme možnost spolurozhodovat o záležitostech celé EU. To je rozdíl oproti období Protektorátu Čechy a Morava, kdy jsme přišli o možnost rozhodovat o vlastních záležitostech ve prospěch Německé říše, ale zároveň jsme na oplátku nezískali vliv na její rozhodování. Abychom náležitě ocenili tuto vymoženost, která se označuje jako „sdílená suverenita“, je třeba připomenout, že podíl ČR na rozhodování v EU tvoří 2 % podle hlasovací síly přiřazené Lisabonskou smlouvou. To je také číslo, které přesně vystihuje rozdíl mezi „sdílenou suverenitou“ ČR v EU a Protektorátem Čechy a Morava.

Vyšlo v Neviditelném psovi 14. května 2009

Jan Kasal

čtvrtek, května 14, 2009

7 smrtelných hříchů EU

7 důvodů, proč volit JANA KASALA, číslo 7 na kandidátce Strany svobodných občanů do Evropského parlamentu


1. EU posiluje velké státy na úkor malých
EU porušuje zásadu svrchované rovnosti států. Velké státy mohou jejím prostřednictvím vnucovat svou vůli malým státům. Např. Německo má mít při hlasování o evropské legislativě podle Lisabonské smlouvy 8× více hlasů než ČR a k zablokování rozhodnutí EU postačí nesouhlas tří velkých států.


2. EU potlačuje naši svrchovanost
Obsah většiny českých zákonů je dnes určován nadnárodními institucemi EU a jejich schvalování v českém parlamentu se stále více stává pouhou vynucenou formalitou, za jejíž nesplnění nám hrozí vysoké pokuty od EU. V některých případech dokonce určuje EU obsah práv a povinnosti českých občanů přímo bez následného souhlasu českého parlamentu.

3. EU ničí demokratický pluralismus
Demokracie vede k optimálním výsledkům jen tam, kde mezi sebou mohou svobodně soutěžit levicové a pravicové názory na fungování států. Někomu se zdá EU příliš socialistická a někomu příliš kapitalistická, ale žádná skupina už není schopna prosadit své názory v demokratických volbách, ať už do národního nebo evropského parlamentu. Vlastní politika EU se vytváří byrokratickým způsobem bez přímé návaznosti na jakékoliv volby.

4. EU posiluje byrokracii a plýtvání na úkor naší svobody
Drtivá většina prostředků, které dostáváme prostřednictvím evropských fondů, pochází z našich vlastních daní. To má za následek jednak nákladnou a zbytečnou byrokracii na straně ČR i EU, když se peníze převádějí tam a zpět, a jednak ztrátu svobody rozhodování o osudu těchto prostředků, když o jejich určení rozhodují evropští byrokraté a nikoliv čeští daňoví poplatníci osobně či prostřednictvím svých zástupců.

5. EU se militarizuje a obnovuje Varšavský pakt
Každá další reforma EU posiluje její vojenský rozměr. Lisabonská smlouva nově stanovuje „společnou obranu“ jako konečný cíl. Ta však nemá být založena na spolupráci rovnoprávných států, které si plně ponechávají svou suverenitu i nezávislé armády, jak tomu je v NATO, ale bude podobně jako Varšavský pakt založena na centrálně řízené zahraniční i obranné politice.

6. EU je odpovědná za zdražování potravin a diskriminaci našich zemědělců
Společná zemědělská politika EU je nesmírně nákladná, což má na svědomí vysoké daně nebo nedostatek prostředků v jiných oblastech. Deformace tržních mechanismů také zapříčiňuje vyšší ceny potravin. Co do výše dotací jsou navíc zemědělci z nových členských států diskriminováni.

7. EU nahrazuje české občanství občanstvím EU
České občanství je dáno souhrnem práv a povinností, které garantuje český stát. Protože evropské právo je nadřazeno českému a zároveň reguluje stále širší okruh práv a povinností, dochází k postupnému zániku českého státního občanství a k jeho nahrazení občanstvím evropské unie bez toho, aby toto kdokoliv občanům jasně vysvětlil a zeptal jich, zda si to přejí.

Co s tím udělá JAN KASAL?
Bude spolu s dalšími iniciovat nastartování svobodné a všem názorům otevřené debaty o dalším směřování EU, protože odlišné a kritické názory na integraci byly dosud potlačovány. Zároveň bude trvat na tom, aby občané byli o vývoji integrace podrobně a objektivně informováni. Již se nesmí opakovat situace, kdy občany dvojnásobně odmítnutá Euroústava (v Nizozemsku a Francii) byla přepsána do méně srozumitelného dokumentu (Lisabonské smlouvy), aby tak mohla být snáze prosazena proti jejich vůli. Jakákoliv další prohlubování evropské integrace nesmí nastat bez informovaného souhlasu veřejnosti vyjádřeného v referendu.

středa, května 13, 2009

Abeceda konzervatismu

Tradice: Podle konzervativců se v tradici odráží nashromážděná moudrost minulosti a instituce a postupy „prověřené časem"; toto vše je třeba zachovat k dobru nyní žijících i těch, kteří se teprve narodí. Předností tradice je i to, že přináší stabilitu a bezpečnost, protože jednotlivcům dodává vědomí sociální a dějinné sounáležitosti.

Pragmatismus: Konzervativci tradičně zdůrazňují meze lidské racionality, jež jsou dány nekonečnou složitostí světa, ve kterém žijeme. Proto nevěří abstraktním principům a myšlenkovým soustavám, ale spíše zkušenosti, dějinám a především pragmatismu: názoru, že jednání je třeba přizpůsobovat reálným okolnostem a cílům, tj. ohledům na to, „co funguje". Své přesvědčení tudíž konzervativci neprezentují jako ideologii, ale jako určitý „stav mysli" nebo „postoj k životu".

Nedokonalost člověka: Konzervativní pohled na lidskou přirozenost je vcelku pesimistický. Lidské bytosti mají své meze, jsou závislé, touží po jistotě, vábí je to, co je jim důvěrně známé, vyzkoušené a ověřené, a mají potřebu žít ve stabilních a uspořádaných společenstvích. Jednotlivci jsou nadto morálně narušení, poznamenaní sobectvím, závistí a touhou po moci. Kořeny zločinnosti a nepořádků jsou tudíž spíše v lidském jedinci než ve společnosti. Zachování řádu proto vyžaduje silný stát.

Organické pojetí společnosti: Místo aby společnost brali jako artefakt, který je výsledkem tvořivé vynalézavosti lidí, konzervativci ji tradičně chápali jako jakýsi organický celek nebo živý organismus. Společenská struktura s jejími rozmanitými institucemi a s celým „předivem pospolitosti" (rodiny, místní společenství, národ atd.) je tedy výsledkem přirozené nezbytnosti a přispívá ke zdraví a stabilitě společnosti. Celek je víc než soubor jednotlivých částí. Pro zachování pospolitosti a udržení společenské soudržnosti jsou nanejvýš důležité i sdílené (často „tradiční") hodnoty a společná kultura.

Hierarchie: Podle názorů konzervativců je odstupňování společenského postavení a statusu přirozené a v organické společnosti nevyhnutelné. Odráží se v různých rolích a povinnostech například zaměstnavatelů a zaměstnanců, učitelů a žáků a rodičů a dětí. Hierarchie a nerovnost přesto nevedou ke konfliktům, protože vzájemné závazky a povinnosti drží společnosti pohromadě. Jelikož „místo na slunci", které ten či onen člověk zaujímá, je do značné míry dílem štěstí a náhody zrození, věci se ve skutečnosti mají tak, že bohatým a privilegovaným připadá zvláštní povinnost pečovat o ty, kdo byli obšťastněni méně.

Autorita: Konzervativci zastávají názor, že autorita je vždy do jisté míry uplatňována „shora"; skýtá totiž vedení, orientaci a podporu těm, kterým se nedostává vědomostí, zkušenosti nebo výchovy, aby mohli ve vlastním zájmu moudře jednat (příkladem je autorita rodičů ve vztahu k dětem). Kdysi měla značný vliv myšlenka přirozené aristokracie; dnes se však autorita a vůdcovství chápe spíše jako důsledek zkušeností a odborné přípravy. Autorita má tu přednost, že je zdrojem společenské soudržnosti; dává totiž lidem jasně na srozuměnou, kdo jsou a co se od nich očekává. Svoboda tudíž, musí jít ruku v ruce s odpovědností; do značné míry tedy spočívá v ochotném přijímání závazků a povinností.

Majetek: Za nanejvýš důležité pokládají konzervativci vlastnění majetku, protože skýtá lidem bezpečnost a jistou nezávislost na státu a má je k tomu, aby ctili právo a majetek ostatních. Majetek je také prodloužením lidské osobnosti, a to v tom smyslu, že lidé se „vidí" v tom, co vlastní: ve svých domech, autech atd. K vlastnictví ovšem nepatří jen práva, ale i povinnosti. Podle tohoto názoru jsme vlastně v jistém smyslu pouhými strážci, správci majetku, který byl buď zděděn po předcích, neboť může mít cenu pro ty, kteří teprve přijdou.


Po úpravách převzato z:
HEYWOOD, Andrew. Politologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008

pátek, května 08, 2009